Motoristické začátky

Lukáš: „Táta mě od malinka brával na závody, především na Rallye Škoda, Teplice a na okruhy do Brna a Mostu. Sám chtěl také závodit, ale nesplnilo se mu to. Hodně jsem modelařil a vyráběl modely závodních aut. V roce 1986 jsem začal jezdit minikáry a vybojoval v nich titul okresního přeborníka. Následovaly čtyři roky v krajském přeboru. V roce 1990 jsem s minikárami skončil. Všichni mi doporučovali přestup do motokár. Na to však nebyly peníze. Mé závodění se přerušilo. Chodil jsem na gymnázium, věnoval se diskotékám jako Dj (8 let) a několika BMW 323i, 325i, 325ix. Byla to rychlá a silná auta, v kterých jsem se učil řídit.

Poté mě muzika přestávala živit a tak jsem začal jezdit pro auta do Německa a otevřel jsem si autoopravnu. V té době jsme jezdili s Karlem Dejmkem, mým současným mechanikem, po soutěžích jako diváci. Pak přišel kamarád Petr Pazdera s přáním jezdit motorky – volnou třídu. Požádal mě, abych mu dělal mechanika. Zároveň jsem začal dělat mechanika v rallye Milušce Davidové. Kamarádil jsem také s mechaniky od Martina Knajzla, kteří jsou od nás z Litoměřic. S Pazderou se dostavily úspěchy a začal jsem dělat motorku i Raimondu Borowczakovi. Jezdil jsem s nimi Mistrovství České republiky motocyklů. V té době přišla nabídka od Pepy Petáka pracovat pro něj jako mechanik. Dělal jsem motorky i auto pro Pepu, závodícího v té době s Peugeotem 206 Kit Car. Následoval Peugeot 306 Maxi, nejlepší auto, které jsem kdy viděl a servisoval. Zažil jsem tam také Renault Clio S1600. Stihli jsme s Petrem Cibulkou postavit i Citroën Saxo pro Michaela Hondu. Dostal jsem se s nimi i na mistrovství světa do Řecka a San Rema. V té době jsem byl velice vytížen.

Ironií je, že nyní soupeřím ve třídě s auty, které jsme s Cibulkou stavěli – Vlčkovo, Tlusťákovo a Petákovo. Jsem Petákovi a Cibulkovi vděčný, že mě během těch čtyř let zasvětili do chodu špičkového týmu. Poté jsem přijal nabídku od týmu Pro Race na plný úvazek stavět a starat se o motorky pro Miloše Čiháka. Věnoval jsem se tomu tři roky. Zajišťoval jsem mu kompletní support pro Alpe Adria Cup a starty na divoké karty ve WSBK – světovém šampionátu superbiků. Můj autoservis se změnil v dílnu na přípravu závodních motorek a aut. Staral jsem se Čihákovi o vše od A do Z. Nebyla to vůbec špatná doba. Přinesla mi možnost zúčastnit se dvou závodů mistrovství světa s motorkou, kterou jsem sám postavil (nejlepší 18. místo v Brně WSBK 05). Dále možnost několika testování ve Španělsku a spoustu zkušeností a seznámení se zajímavými lidmi ze světa motocyklů.

V této době už jsem začal pošilhávat po svezení v rallye. V roce 2004 jsem po skončení motocyklové sezóny debutoval ve druhé etapě Horácké rallye, během níž se jel i ČMPR. Závodním náčiním byla legendární Škoda Felicia třídy A5 s espézetkou PBJ 88-88 bratří Bryndů. Mým spolujezdcem byl Richard Lasevič. Na první vložce v životě jsem hned zajel druhý čas ve třídě i mezi účastníky MMČR. Na druhé třetí čas a v následující přišly hodiny. Na čtyřce upadla vidlička druhého převodového stupně. Zjistil jsem však, že na soupeře mám a rozhodl jsem se udělat vše pro další možnost závodit. Následovaly Modřice, nultý ročník Hustopečí. Richard neměl čas a vyjednal mi Luďka Kocmana. Vyhráli jsme třídu. Následoval další rok u motorek a po roce opět Hustopeče znovu s felicií od Bryndů. Skončil jsem ve třídě druhý. Hned poté jsem startoval v západočeském Kramolíně. Zde jsem si půjčil modrou felicii od Pavla Prášila. Takové enkové auto přihlášené do skupiny A. Zažil jsem první havárii. Ze čtvrtého místa jsem poslal auto přes boudu, viz www.ponda.cz multimedia video. Roku 2005 na podzim jsem koupil kitovou felicii od Tondy Matyse. Dohodli jsme se, že on s ní pojede velký mistrák a já z nedostatku času sprinty. Bylo to špatné. Staral jsem se o dva superbiky Čihákovi, jednoho supersporta pro Michala Raška, na velké rallye chystal kita a ještě připravoval sebe a auto na sprinty. Nestíhal jsem. Jak mi řekl Cibulka: „ Plešoune, nemůžeš sedět jedním zadkem na dvou židlích.“ A měl pravdu.“

Učitelé a rádci

Lukáš: „Určitě se našlo mnoho lidí, kteří mi v začátcích pomohli a stále pomáhají. Obrovskou zkušeností pro mě byla spolupráce s Petrem Cibulkou při stavbě a údržbě závodních vozů. Ví o autech úplně vše. Pepa Peták mi kdykoli poradí s věcmi okolo jízdy, rozpisu a volby pneumatik. Vím, že se na něj mohu kdykoliv obrátit. Jak řídit závodní auto mi ukázal Petr Brynda. Vysvětlil mi, jak řadit s hewlandem a jak se k autu chovat. Milan Hauer je dalším mým poradcem. Pomáhal mi s přihláškami, licencí a internetovými stránkami. Píše mi tiskové zprávy, poradil, kdy komu zavolat. Luděk Kocman mě prakticky naučil celý rozpis a mnoho dalších věcí okolo soutěží. Je to vynikající a mimořádně zkušený spolujezdec.“

Čas a finance

Lukáš: „Času je vždy málo a peněz také není dost. Stále se věnuji stavbě závodních motocyklů na zakázku. Díky tomu mám relativně dost prostoru na přípravu kita. Bez podpory sponzorů, z nichž převážnou většinu tvoří moji kamarádi, bych závodit nemohl. Chtěl bych proto poděkovat za podporu především firmám : Herkul , P-MAM s.r.o., N+N, Wetest pneu, Transit, Centra, Otto Vrba a Ingrove.com.“

Auto a jeho historie

Lukáš: „Jedná se o Škodu Felicii 1,6 Kit Car. Auto postavil pan Jaroslav Holý ze Zlína. Poté ho koupil Tonda Matys. O servis se mu staral tým Montcar Autosport bratří Petra a Jirky Bryndových. Když jsem vůz koupil já, musel jsem ho v první řadě poznat a naučit se ho servisovat. Postupem času jsem si felicii upravil a zrepasoval podle svých představ.“

Příprava na závody

Lukáš: „Dobrá fyzická kondice je v motoristickém sportu velmi důležitá. Čtyřikrát týdně chodím hodinu a půl cvičit. K tomu se snažím každý týden uběhnout alespoň patnáct, dvacet kilometrů. Až do úrazu čelisti loni na podzim jsem boxoval. Poté mi doktoři tento sport zakázali. Hodinu denně se snažím svézt s tréninkovým autem a jednou týdně jezdím do Radotína na motokáry. V roce 2005 jsem se spíše z legrace zúčastnil Zimního poháru motokár v Sosnové. Poprvé v životě jsem jel s ostrou motokárou na sněhu a obsadil jsem jedenácté místo.“

Výhrady k předpisům

Lukáš: „K systému našich soutěží mám několik podstatných výhrad. Vůbec se mi například nelíbily zbytečně rozbité tratě nedávné soutěže v Hustopečích. Na závodění si sháním peníze sám, auto si lakuji také sám a pak mi to kameny zbytečně rozbijí.

Dále nechápu činovníky FASu, proč udělali testování závodních vozidel přesně v polovině mezi Šumavou a Krumlovem. Každý normální člověk chtěl využít dvouměsíční pauzy k rozebrání auta a důkladné repasi a nevím, proč jsem musel v polovině tohoto volna ukázat auto na technické v Praze. Myslím, že tu technickou by zvládla kterákoliv technická v České republice. Přijde mi zbytečné jezdit s auty na vozíku do Prahy. Zvlášť když nám bezpečnostní zajištění kontrolují na každé soutěži. Nemluvě o zbytečně projetých kilometrech. Rád bych jim peníze klidně poslal na účet, kdybych mohl technickou udělat doma.

Už dlouhou dobu mám velké výhrady k dovažování. Mám auto s homologací z roku 1996 a snažím se ho držet při životě. Mám mechanickou převodovku háčko, dvouventilový motor, 170 koní, jedu v kategorii s vozy Super 1600, na které bych za normálních okolností nikdy nestačil, ale aby se toto utvrdilo, máme se spolujezdcem pod zadkem sto kilo olova. Zřejmě proto, aby nám ta rychlá auta neujela… Opotřebení je díky tomu markantní. Se sto kilo navíc zrychluji, což odnáší spojka, poloosy, převodovka. Se sto kily brzdím. Trpí kotouče, destičky, poloosy, převodovka. Až jednou dám ránu do stromu a to závaží se utrhne a praští mě do prdele, tak nevím, co budu dělat. Nechtěl bych se také dožít toho, že si půjdu koupit HANS. Je tam podstatnější důvod, než peníze, i když by mě také s…i, ale hlavně je vymyšlen do formulového auta. Nedokáži si představit, jak v kitu, kde je rám obalený „FIA hmotou“ – taky za ranec, sedačkou a platem střechy a já mám hlavu uvázanou do HANS. Na přejezd na další vložku mám čtyři a půl minuty a chci se podívat, jestli z leva přijíždí auto, kterému bych měl dát přednost …Nebo, když bych chtěl po nehodě rychle opustit auto …“

Plány do budoucna

Lukáš: „Moc by se mi líbil Renault R3 nebo auto Pepy Petáka. Vše je ve hvězdách. Jednáme o korunách. Asi zůstaneme nohama na zemi s feldou pod zadkem. Letos je od začátku v plánu MMČR a po výsledku v Hustopečích jsem se rozhodl jet i MČR. Sprinty mě loni štvaly. Jedeš tam ve čtvrtek trénovat a v sobotu, než se rozjedeš, tak je ve dvě hodiny odpoledne konec. Navíc nesnáším krátké rychlostní zkoušky jako třeba 3,8 nebo 2,5 kilometrů. Když má erzeta pod deset kilometrů, nebaví mě. Přivezeš celý ansábl na sprint a ve finále zjistíš, že ve velkém mistráku si připlatíš za gumy a benzín na druhý den a jedeš dva dny místo jednoho. Proto nechci jet sprinty.“

Rallyové začátky

Pavel: „Poprvé jsem se na rallye objevil někdy v deseti letech. Máme chalupu v Hovězí u Vsetína a asi pět set metrů nad ní vedla někdejší rychlostní zkouška Valašské rallye, ze Zděchova do Ústí. Každý rok jsme se chodili dívat. V té době mě ani ve snu nenapadlo, že v závodním autě budu někdy sedět. Později jsem se svým strejdou začal objíždět závody po republice.

To už se mi soutěže staly drogou. V roce 2005 jsem byl členem sdružení Fans for Kresta. Poznal jsem zde spoustu super lidí, se kterými jsme pořádali srazy a sledovali Romanovo počínání v mistrovství světa. Pravidelně jsme vyhlašovali turnaj v motokárách a bavili se o všem možném. Skutečně perfektní parta. Zde jsem se také seznámil s Petrem Matějovským a Jakubem Denkem.

Petr dříve jezdil motokáry, ale lákalo ho to zkusit rallye. Slovo dalo slovo a Jakub Denk mu nabídl podporu a účast v projektu pro mladé jezdce, který v té době chtěli rozjet v rámci Českomoravského Poháru v rallye. Nejprve se uvažovalo, že k němu posadí zkušeného „mitfáru“, ale po několika konzultacích s jezdci a spolujezdci Kuba toto rozhodnutí přehodnotil. Poradili mu, ať vedle něj posadí někoho mladého, stejně nezkušeného a všechno se postupně učí spolu. Několik týdnu před prvním závodem mi tedy Kuba zavolal s jasnou otázkou: „Chceš závodit?“ Nechal jsem si chvíli na rozmyšlenou, jen abych se poradil s rodiči. Ti mi poskytli podporu, za což jim ještě jednou děkuji. Takový tedy byl začátek moji kariéry.

Do první soutěže scházelo něco kolem tří týdnu. Měl jsem trochu představu, do čeho jdu, ale pořád to bylo spíše jen z povídání. Jeden víkend jsme si to šli s Petrem vyzkoušet. Byla to hrůza. Vůbec jsem se nemohl trefit do rytmu jízdy. Vymyslel jsem si nějaké zkratky a značky a vůbec styl psaní rozpisu. Prostě hoďte ho do vody, ať plave. První soutěží byla Rallye Střela Kralovice, která se jela v rámci ČMPR. Dopadla dobře. Moc mě to bavilo a věděl jsem, že v tom chci pokračovat. Výsledek byl také fajn. Po odstoupení Vaška Dunovského jsme se posunuli na třetí místo ve třídě SA2 a deváté absolutně.“

Názor na rallye

Pavel: „Jsem ještě mladý kluk, takže historii soutěží pamatuji jen z povídání. Můžu tedy hodnotit pouze současnou rallyovou scénu. Tento sport mě doslova pohltil. Poznal jsem díky němu spoustu kamarádů. Co se týče závodů a tratí, mám rád dlouhé rychlostní zkoušky, které prověří soustředění a schopnosti jezdce i spolujezdce. Nejhorší je, pokud člověk více jezdí po přejezdech, než závodí. Třeba letošní Rallye Šumava mi díky extrémním přejezdům připadala jako jízda pravidelnosti.

Chybí mi také to, co jsem zažil první rok v ČMPR. Po závodě se většina závodníku sešla a společně jsme si popovídali o závodě a oslavili cíl rallye. Co se týče činovníků, setkal jsem se jak se vstřícným přístupem lidí ochotných vždy poradit v případě jakéhokoliv problému, tak i s těmi, kteří za každou cenu někde hledají nějakou chybu. Bohužel mi přijde, že těch je na české rallyové scéně většina.

Jako člen posádky bych také chtěl apelovat na diváky. Letos v obou závodech si nešlo nevšimnout, že jich mraky stály v únikových zónách, před odbočením, do kterého se brzdilo z maximální rychlosti. Únikové zóny mají opravdu jiný význam, než jako místo se super výhledem na trať. Nikdy nevíte, co se může stát. Proto prosím pečlivě volte místo, ze kterého se na nás budete dívat. Není opravdu nic příjemného brzdit proti davu lidí.“

Čas a finance

Pavel: „Jelikož studuji vysokou školu, je času více než těch financí. Pocházím z města nedaleko Ostravy, což není krajina pro rallye zaslíbená. Proto bych bez podpory rodiny a Jakuba určitě závodit nemohl. Jednoduše bych na to neměl.“

Učitelé a rádci

Pavel: „Mým vzorem, hlavním rádcem a učitelem je Jenda Tománek. Nikdy mě neodbyl, když jsem něco potřeboval. Na prvním závodě mi pomohl utřídit si myšlenky a vše potřebné mi vysvětlil. Patří mu největší dík. Jinak jsem pobral zkušenosti od většiny spolujezdců. Každý mi poradil něco jiného. Já si to jen v hlavě urovnal a vzal si od každého to, co jsem sám považoval za přínosné. V současné době už občas rozdávám nějaké ty rady i já.“

Moji jezdci a auta

Pavel: „Doposud mám na svém kontě třicet startů, z toho pět na zahraničních soutěžích. Vystřídal jsem devět jezdců a osm závodních vozů ve třídách N2, N3, N4, A5, A6, A7. Začínal jsem společně s Petrem Matějovským v Hondě Civic 1,6 VTi ve třídě N2. Na toto auto mám opravdu dobré vzpomínky. Závodění v hondě je opravdový adrenalin. Auto jede skutečně rychle, ale problém je, že nebrzdí. Vždy když jsme brzdili z vysoké rychlosti, tak jsem si v duchu říkal: „Zabrzdíme nebo ne?“

S Petrem jsme používali rozpis, kde nejlehčí zatáčka měla stupeň jedna a nejtěžší devět. V prvním roce jsem si zkusil také Škodu Fabia A5. Společně s Lukášem Veselým jsem startoval na Rallye Ecce Homo v roce 2005. Auto sice jelo hůře než honda, ale podvozkově a brzdami bylo vynikající. Startoval jsem ještě s Milošem Vrtalem ve Fiatu Brava HGT (A7), ale tento start neměl dlouhého trvání. Skončili jsme kvůli prasklému těsnění pod hlavou motoru hned po první rychlostní zkoušce. Ta se navíc jela jen volným průjezdem.

V roce 2005, jsem zažil také první nehody. Všechny tři byly v hondě. Ve Vyškově jsme ve velké rychlosti urvali kolo. Na Barum Rally Zlín jsme v odbočení porazili jednu značku a skončili v zahradě. A na Příbrami jsem si pak vyzkoušel první boudu.

Sezónu 2006 jsem začínal s Honzou Šlehoferem, kdy jsem pro Rallye Šumava vystřídal Soba. Honza má skutečný talent a už v té době jsem mu říkal, že potřebuje „áčko“. Na Bohemce jsem si sedl opět do hondy vedle Jakuba Denka, který mě kdysi přivedl k závodění. Soutěž to byla těžká, ale my jsme si ji opravdu užívali. Byla to zábava.

V tomto roce jsem také navázal spolupráci s Egonem Smékalem a posadil se do rychlejší hondy, tentokrát modelu Civic Type-R (N3). Spolupráce byla fajn. Egon používá opravdu speciální rozpis. Má zatáčky ohodnocené stupni 1-6, kdy jednička je nejtěžší a šestka naplno. Navíc ještě obtížnost zatáčky se čte před směrem. Takže například čtyři levá. Jelikož jsem vystřídal už dost jezdců, zvyknout si na odlišný rozpis mi nedělá žádné problémy. V tomto jsem dost univerzální.

Citroen Saxo Kit Car byl dalším krokem v mé kariéře. Společně s Antonínem Tlusťákem jsem odstartoval do zasněžené Würth Sprintrally Vsetín. Tonda je profík, takže svezení bylo parádní. Už na tomto prvním závodě mi „áčka“ učarovaly natolik, že při svezení na Rallye Pelhřimov v Mitsubishi Lancer EVO IX mi to přišlo jako s BMW na dálnici. S Tondou jsem se ještě svezl v Ignisu S1600.

Na letošní sezóně jsem se domluvil s Lukášem Pondělíčkem (Škoda Felicia Kit Car 1,6). Je to opravdu kultovní auto, závodění v něm jsme si naprosto užívali. Rallye Šumava byla ovšem derniérou pro Lukášovu „feldu“ na tratích velkého mistrovství. Již od Rallye Český Krumlov je připravená francouzská zbraň Citroen C2 R2. Fanoušci legendární felicie ale nemusejí zoufat. Na trati sprintového mistrovství se v ní objevím společně s osmnáctiletým Miroslavem Plíhalem, kterému se budu snažit předat svoje zkušenosti a usnadnit mu rallyové začátky.“

Oblíbená soutěž

Pavel: „Oblíbenou soutěží je pro mě určitě Barum Rally Zlín. Tato soutěž mi svoji obtížností opravdu přirostla k srdci. Měl jsem to štěstí se jí účastnit již v průběhu své první sezony. Raději bych ale mluvil o oblíbených rychlostních zkouškách. Zde bych určitě vyzvedl Vesník na Valašské, později vsetínské Würth Partr rally. Společně s Bystřičkou patří k mým oblíbeným a vždy se na něj strašně těším.

Letošní Valašská rallye byla mojí domácí soutěží. Jela se nedaleko mého bydliště, Studénky. Již během Rallye Fulnek v ČMPR jsem si oblíbil rychlostní zkoušku vedoucí přes město Odry. Závěrečná pasáž serpentin této rychlostky je opravdu famózní.“

Zajímavé zážitky

Pavel: „Zážitků jsem během kariéry zažil už opravdu dost. Tím nejzajímavějším je asi bouda na Rallye Poland 2007. Bylo to tři rychlostní zkoušky před cílem soutěže. Tonda Tlusťák poslal bokem saxo trošku dříve, než měl. Skončili jsme na střeše. Poláci jsou ovšem pohotoví a ještě ani nezhasl motor a už jsme byli zpět na kolech.

Přišli jsme ovšem krom Tondovy strany a čelního okna o všechny zbývající. Bylo to dosti nepříjemné. Poslední dvě rychlostní zkoušky byly peklo. V autě se tvořil vír a všechen prach ze šotolinových zkoušek šel do vozu. Nemohl jsem pořádně dýchat a na rozpis jsem pro usazující se prach neviděl. No prostě hrůza. V cíli jsem vypadal jako po vyfárání z ostravských dolů a ještě týden jsem smrkal a kašlal prach.

Dalším velkým zážitkem pro mě byla návštěva M-Sportu, kde jsme spolu s Petrem Matějovským testovali fiestu třídy N3. Exkurze po halách, kde se připravoval Ford Focus WRC pro Romana Krestu, Toniho Gardemeistera a jiné jezdce byl zážitkem k nezaplacení. Byla paráda jíst v kantýně společně s Malcolmem Wilsonem. Na tohle určitě nezapomenu.“

Rallyová budoucnost

Pavel: „Letošní sezónu mám v podstatě nalajnovanou. Pokud se nestane něco nepředpokládaného, absolvuji celé velké mistrovství s Lukášem Pondělíčkem. Malé pak s Mirkem Plíhalem. Mým snem je absolvovat sezónu ve voze Super 2000. Upřímně, vozy WRC mě moc neberou. Jsem vysazený na atmosférické motory. Navíc v Turecku na šotolině jsem viděl poprvé Super 2000 v akci a byl jsem z toho unešený. Byla to pasáž širokých zatáček na šotolině a takhle bokem jsem neviděl jet ani nové WRC. Vrátilo mě to do dob corolly a octavie. Stejně tak na Ypres rally. Pokud v Super 2000 sedí dobrý pilot, je radost se na to koukat, a kdo říká, že to neumí jezdit bokem, tak ať se zajede podívat do Belgie nebo Španělska. Rallye bych se chtěl věnovat co nejdéle to půjde.“

Závěr

Pavel: „Přiznám se, že soutěže v roli pilota mě příliš nelákají. Zkusit si to, proč ne, ale určitě bych se dále chtěl věnovat navigování. Je to pro mě větší adrenalin. Když člověk to auto neřídí, vnímá tu rychlost úplně jinak. Jako pilot to pravidelně zkouším ve své oblíbené hře Richard Burns Rally, kde se účastním několika turnajů a myslím si, že můžu říct, že patřím k lepším jezdcům třídy S1600. Vytvořili jsme vlastní tým s klukama pohybujícími se okolo soutěží – časoměřiči, novináři, spolujezdci. Je to zábava.

Rallyové začátky

Monika: „Můj táta jezdil jako spolujezdec; například s Petrem Šedivcem. Jako malou mě brával na závody. Vůbec mě to nebavilo. Většinou to dopadlo tak, že mě táta doslova táhl za sebou. Jednou jsem upadla, rozbila si koleno a roztrhala „epesní“ proužkované elasťáky. Rozhodla jsem se, že už na soutěže prostě nebudu jezdit. Ale přesto – v sedmnácti letech jsme s tátou byli jako diváci na Rally Český Krumlov. Najednou jsem tomu přišla na chuť. Když mi bylo osmnáct a teprve týden jsem vlastnila řidičský průkaz, zúčastnila jsem se Rallyšou Blovice v roli spolujezdce kamaráda Marcela Mourka. Startovali jsme s enkovým Nissanem Sunny a nabourali jsme do kapličky zrovna v místě, kde byla většina diváků. Od května roku 2003 jsem začala jezdit s Michalem Fialou se Suzuki Swift třídy A5.“

Názor na rallye

Monika: „Ačkoliv jsem se závodům od malinka bránila, staly se neodmyslitelnou součástí mého života. Kamarády mám ze závodů, přítele prakticky také díky soutěžím a naopak závody díky mému příteli. Naplňují mě a dávají mi další smysl života.

Mrzí mě, že se z rallye začíná vytrácet radost ze soutěžení. Jde stále více jen o peníze. Nevzniká moc nových přátelství a pouze přetrvávají ta stará. Je to hodně uzavřená komunita.“

Učitelé a rádci

Monika: „Nejvíce mě naučil Michal. Vysvětlil mi úplně vše ohledně rallye, rozpisu a chování auta. Před prvním startem s Marcelem mi rozpis vysvětlil můj táta. S ním jsme se v pozdější době vždy dohadovali, kdo co jak píše a čí rozpis je lepší. Táta byl rád, když jsem začala závodit. Splnila jsem mu tím sen. Hodně mi pomohl také Michal Ernst. Při každé soutěži jsem mu mohla zavolat a on mi poradil se změnami na trati, řekl, kde je vytahané bláto anebo kde se nachází „úpéčko“. Vždy jsem se na něj mohla obrátit i ohledně pravidel.“

Čas a finance

Monika: „Studuji čtvrtým rokem na Západočeské Univerzitě Fakultu ekonomickou v Plzni a tak je vše jasné. Peníze nemám žádné a času spoustu. Trochu bych preferovala, pokud by to bylo naopak.“

Jezdci a auta

Monika: „Debut jsem absolvovala v Blovicích 2003 s Marcelem Mourkem a Nissanem Sunny. V té době se ještě jednalo o zimní soutěž. Marcel také neměl příliš odjeto. Přes mnoho krizových situací se nám podařilo soutěž dokončit. Zbývající sprinty sezóny jsem usedla vedle Michala Fialy do vozu Suzuki Swift. V Brně jsme odstoupili vinou prasklého těsnění pod hlavou. Auto ještě nebylo doladěné. Zbývající čtyři podniky jsme přes nelibost soupeřů ve třídě vyhráli. Pořád nám hrozili vyprotestováním. Chtěla bych zpětně poděkovat našemu největšímu soupeři té doby Lubovi Minaříkovi, že se na rozdíl od mnoha jiných posádek k těmto praktikám neuchyloval. Závodění a přátelské vztahy s ním byly vždycky skvělé.

V roce 2004 jsme s Michalem pokračovali se suzukou. V té sezóně se počítali vítězové tříd v Čechách a na Moravě zvlášť a sčítaly se body z velkých podniků i sprintů. Vyjma odstoupení v Pačejově jsme vyhráli ve třídě A5 všechny podniky. Michal startoval v MMČR s fabií a spolujezdcem Tomášem Heidenreichem a stal se českým vítězem třídy A5. Vzpomínám na krásný souboj v Blovicích s Míšou Horou a Slávou Ducháčkem.

Rok 2005 nabídl obrovskou zkušenost. Dostali jsme nabídku startovat ve sprintech s vozem Škoda Octavia WRC týmu Max Racing. V MMČR měl s tímto autem závodit Emil Triner. Prvním podnikem s vozem elitní kategorie byly Okříšky. Sněhová kalamita v té době ochromila celou republiku. Těch pár kilometrů do Třebíče na seznamovací svezení s autem jsme jeli čtyři hodiny. Michal si chtěl zkrátit cestu přes pole a hluboko zapadl. Musela nás vytáhnout tři metry vysoká sněžná fréza. Tímto „děkuji“ panu Brázdilovi za tento „perfektní“ nápad, že Michala k tomuto činu navedl. V soutěži nám vystavila stop porucha převodovky. Dojeli jsme sice do servisu, ale náhradní jsme neměli a museli odstoupit. Následoval tragický Pelhřimov předčasně ukončený po úmrtí Tomáše Vojtěcha. Pro nás tím epizoda s vozem WRC skončila.

V létě roku 2006 jsem tak jednou v pondělí ležela u vody. Vtom mi zavolal Michal, že ve čtvrtek odjíždíme do Zlína a pojedeme Kopnou s Mitsubishi Lancer EVO VIII MR týmu Racing Activities Mládek. Rychle jsem řešila obnovení licence. Kopná byla jako vždy pěkná. Bohužel jsme ve druhé sekci skončili mimo trať. Auto bylo netknuté, jen jsme sklouzli do příkopu. Prosili jsme diváky, aby nás vytlačili ven. Říkali, že to nepůjde. V prvním průjezdu se z téhož místa totiž marně snažili vytlačit Jirku Volfa. Musela ho vytáhnout až hasičská avia. Sto metrů za námi havaroval náš plzeňský kamarád Ivan Beránek a ještě o kousek dále Tomáš Arazim. Následoval Pelhřimov a umístění v první desítce absolutního pořadí. Byli jsme moc spokojeni s dosaženými časy na vložkách. Na té poslední nás zastihl déšť. Jeli jsme na slickách. Michal nedobrzdil do retardéru, musel se otáčet a vracet. Později jsme se dozvěděli, že mnoho jiných soutěžících projelo retardér rovně, aniž by následovala penalizace, například vítěz soutěže Tomasz Kuchar.

Před začátkem letošní sezóny jsem se závoděním už moc nepočítala. Pak jsem dostala nabídku jet Vyškov s kamarádem Pájou Paškem v áčkové felicii týmu Montcar Autosport bratří Bryndů. Pája jel hlavně pro lidi, pořád smykem a byl to skvělý zážitek. Během vyškovské soutěže mi telefonoval Lukáš Pondělíček, jestli bych s ním nejela zbytek sezóny. Domluvili jsme se na vyzkoušení spolupráce na Příbrami. Až na jeden menší karambol se vše obešlo bez problémů a tak jsme společně absolvovali ještě Vsetín a Waldviertel. Představit bychom se měli i na sprintu v Praze.“

Konkurence ve třídě

Monika: „Nejvíce jsem konkurenci vnímala během závodění ve třídě A5, kde jsme strávili dvě úspěšné sezóny. Startovalo zde hodně posádek. Největší a nejvyrovnanější souboje jsme sváděli s Lubou Minaříkem. Každý závod jsme se přetahovali o vteřinky. Při posledním ročníku Sosnové nám pořádně zatápěl Miloš Vágner s favoritem. Udolali jsme ho myslím o pouhé tři vteřiny. Velkými soupeři byli také Míša Hora a Sláva Ducháček.

Věřím, že pokoukání na naše závody muselo být pěkné i pro diváky. Jednou v Blovicích závodil Michal s takovou vervou, až postupně urazil ze suzuky obě zrcátka. V kategorii WRC jsme se moc neohřáli. Konkurenci jsem tak ani nestihla začít vnímat. V N4 nás těšily vyrovnané časy na některých erzetách s piloty jako jsou Karel Trojan a Josef Semerád. Co se týče A6, začínám soupeře teprve poznávat. Perspektivou pěkných a vyrovnaných soubojů by mohla být rozvíjející se kategorie R2.“

Oblíbená soutěž

Monika: „Asi to vyzní blbě, když nebudu český patriot, ale popravdě řečeno nejraději mám Rallysprint Kopná. Nabízí nádherné a technické tratě a dokonale prověřuje kvality jezdce, spolujezdce i rozpisu. Vzhledem k charakteru trati musí být velmi krásná a obtížná také barumka. Tu jsem však zatím navštívila pouze v roli diváka. Svými velkými rychlostními průměry mě trochu zklamala Příbram. Preferuji raději pomalejší a techničtější rychlostní zkoušky.

Velmi ráda se také jezdím dívat na světové podniky. Od vstupu Deutschlandu do mistrovství světa jsme ani jednou nechyběli na tomto podniku. Nadšena jsem především z tratí ve vinicích. Výhodou je, že chyby zde nebývají příliš fatální a po výletu mimo trať se dá často pokračovat. Byli jsme svědky průjezdu vinicí v podání Gardemeistera, Ponse či Vojtěcha. Letos v létě jsme zavítali na Sardinii. Šotolina je hodně zajímavá a zřejmě i bezpečnější než asfalt. Stáli jsme kousek od havárie Loeba. Je daleko vidět, jen ten prach je nepříjemný a to dost. Nedávno jsme navštívili Irsko. Obdivuji každého, kdo soutěž absolvoval a dokončil. Povrch tratě neměl moc společného s asfaltem. Všude bylo hodně vytahaného bláta a pokud se přece jen někde objevil asfalt, klouzal jako led. Dobrodružstvím bylo stanování v totálním dešti a pětistupňových teplotách.“

Plány do budoucna

Monika: „Momentálně to vypadá na absolvování sezóny 2008 s Lukášem Pondělíčkem. Jänner bychom měli jet se stávající kitovou felicií. V průběhu sezóny by mělo dojít k přestupu na nový vůz, pravděpodobně Citroën C2 R2. Ráda bych se zúčastnila některé ze soutěží mistrovství světa. Případné další nabídky nezávisí na mě. Osobním přáním je za dva roky úspěšně dostudovat.“

Poděkování

Monika: „Závěrem bych ráda poděkovala lidem, kteří mi moc pomohli a pomáhají. Jako prvního musím zmínit tátu, který mě k rallye přivedl a mámu, že nás oba nepřetrhla, když jsem začala jezdït jako spolujezdec. Dále nesmím zapomenout na celou rodinu Fialů a Mládků za kompletní podporu v mém životě (samozřejmě nejvíce Michalovi za vše !!) a Lukášovi za možnost s ním závodit.“

Loňský profil Moniky Maříkové se zařadil k těm nejsledovanějším. Požádali jsme proto plzeňskou spolujezdkyni o rozhovor, ve kterém se o ní dozvíte ještě o něco více a to nejen ze závodů, nýbrž i z jejího soukromí.

pokračování…

Letošní sezóna pro Tebe začala už o prvním lednovém víkendu rakouskou IQ-Jänner Rallye s Lukášem Pondělíčkem. Jak se Ti závodění na sněhu líbilo?

Monika: „Jänner byl naprosto skvělým zážitkem. Jízdu na sněhu jsme si parádně užívali, přestože nás od začátku trápily technické problémy. Dokonce jsme přímo na jedné z rychlostních zkoušek museli využít pomoc jednoho z rakouských „domorodců“, jemuž jsme dali jméno „Helmut“. Poskytl nám nářadí ze své kompletně vybavené garáže a nebýt jeho, soutěž by pro nás předčasně skončila. Nevyvarovali jsme se ani mírné krize. Lukáš šel do jedné za zatáček pozdě na brzdy a na chvilku jsme uvízli ve sněhové závěji, shodou okolností přímo před zraky Michala Fialy a jeho party. Délka a náročnost soutěže se podepsala na mé veliké únavě a dokonce jsem na jednom z přejezdů mezi vložkami usnula. Po Jänneru jsme se s Lukášem rozhodli sbírat zkušenosti každý jinde a on se domluvil na další podniky, počínaje Valaškou, s Pájou Dreslerem.“

Další Tvojí soutěží byl Český Krumlov s juniorem Michalem Srbem. Suverénně jste vedli třídu N1. V sobotu ráno však přišlo odstoupení. Co se přihodilo?

Monika: „Po několikaměsíční závodnické pauze mě před českokrumlovskou soutěží oslovil mladý, talentovaný jezdec Michal Srb, kterého jsem do té doby osobně neznala. Sešli jsme se ráno před seznamovacími jízdami na benzinové pumpě a vyrazili společně trénovat. Cestou do Krumlova mě Míša „potěšil“ sdělením: „Ty jo, já jsem starej o víkendu mi bylo už dvacet let.“ (Já jsem o tři roky starší :-)) ). Jinak musím uznat, že s Míšou to bylo boží. Strašně jsme si sedli už od pohodových tréninků. Taky jsem si zase zavzpomínala jaké to bylo, když jsem začínala jezdit s Michalem Fialou. Nízkorozpočtové závodění, strašná legrace a dobré výsledky. Musím říct, že i stylem jízdy a svou dravostí jsou si tito dva Míšové dost podobní ;-). Jelikož si mě Míša Srb vybral jako zkušeného spolujezdce, radila jsem jako o život a on mé rady akceptoval :-). Bohužel nás v sobotu ráno vyřadila ze soutěže a tedy i z vedoucí pozice ve třídě N1 technická závada. Na té samé erzetě hned po startu odpadl můj přítel Michal Fiala a my zůstali stát asi kilometr za nimi. Volám mu a on hned do telefonu: „Zlato, jeli jste super!“ A já: „No ale lehlo nám to kousek za vámi.“ A tak jsme na sebe alespoň nemuseli čekat a vydali se společně domů.

S Míšou Srbem jsme se domluvili i na dalších startech. Na Třebíč jsem ale musela dát přednost škole, Bohemku nemohl jet zase Michal a před Kopnou jsem absolvovala operaci očí, kdy mi odstraňovali ty moje „popelníky“. To abych se nemusela při tréninku neustále ptát co je na značce a jestli už jsme v Dolních nebo Horních Kotěhůlkách :-D. Teď jsou naše další společné starty ve hvězdách a to hlavně díky finančním možnostem. Je smutné kolik existuje mladých talentů a díky nemožnosti získat finance zase mizí…“

Nejvíce Tvých rallyových úspěchů jsi dosáhla s Michalem Fialou. Jak na společně absolvované podniky vzpomínáš? A nakolik reálné jsou Vaše společné starty v budoucnu?

Monika: „Naše společné závodění patří určitě k těm nejhezčím zážitkům. Zažili jsme spolu přechod z A5 do WRCe, společně pracovali na rozpisu a byli schopni zajet vždycky hezký výsledek. Řekla bych, že společné starty jsou spíš nereálné. Ale jedna možnost tu ještě je. Pokud Michal opraví „babičku“ suzuku, ukážeme se na domácím Kramolíně.“

V Pelhřimově jste se při absenci šéfmechanika Aleše Homolky představili spolu s Michalem Fialou a Michalem Caislem v poněkud nezvyklé roli. Jaké bylo působení v roli mechanika?

Monika: „Nabídka přišla od kamaráda Martina Chuma, který měl na starosti přípravu auta pro Honzíka Sýkoru na pelhřimovskou rallye. Já jsem byla nominována do funkce „myče“ auta. Vlastně ještě jednu funkci jsem měla a to když jsem ráno před závody zaplétala Martince copánky. Musím říct, že kdyby to takhle chodilo na všech závodech, kašlu na spolujezdcování a dělám mechanika :-). Od začátku jsme to pojali trochu z jiného konce – nejen kvalitně odvést svoji práci, ale také si to užít. Do karet nám hrál i časový harmonogram servisů, kdy pořadatelé naplánovali jen jeden servis uprostřed soutěže a ten doplnili dodatečnými tankovacími zónami. A tak jsme v pátek po technických přejímkách našli krásný rybník nedaleko servisu a po tropickém dni se zchladili. Pak jsme se přesunuli na náměstí na slavnostní představení posádek a hezky rozjetý večer jsme zakončili v rozumnou hodinu :-) v místě našeho ubytování. Pravda – budík ráno se zdál jako velmi špatný vtip, ale na roli mechanika jsem se moc těšila. Auto bylo skvěle připravené už z domova, tak se vždy udělala jen běžná kontrola. Já jsem auto „vyblejskala“, aby bylo pěkné na fotkách a Honzík mohl koukat při jízdě smykem i bočními okénky a Martinka mávat :-D. Jen mě trochu mrzí (narozdíl od přihlížejících chlapců, mužů, pánů), že na mě nezbyly montérky…“

Jsi známá jako velká fanynka posádky Sebastien Loeb – Daniel Elena. Proč zrovna tovární posádka Citroënu a můžeš odhadnout další průběh sezóny?

Monika: „Jojo, to jsou moji favoriti… Popravdě, dívám se na to asi jinak než kluci – ti vždycky říkají, Ford je lepší. Mně je jedno s čím jedou, i kdyby jeli s wartburgem. Líbí se mi jak jede – vyrovnaně s klidnou hlavou (i když chyby dělají i mistři). Díky tomu to mám jednoduché – doufám, že vyhrají! Na jejich domácí Korsice budu fandit i osobně, když se zúčastním v roli diváka.“

Tvůj loňský profil na eWRC patřil k nejsledovanějším. Velkou pozornost vzbudily Tvoje fotografie od Ivana Štefka. Kdy a jak vznikaly a nemáš v plánu opět pořízení nějakých podobných?

Monika: „Pozornost mě tenkrát velmi potěšila. Proto bych chtěla ještě zpětně poděkovat těm, kteří koukli na můj profil a za jejich pozitivní ohlasy. Fotky jsou už tři roky staré (teď jsem se zděsila jak to letí!). Ivan už léta fotí a točí se okolo modelingu. My se znali z rádia, kde jsme spolu asi dva roky pracovali. Slovo dalo slovo a vzniklo asi třicet foteček. Dokonce jsem dostala i „zakázku“ na focení reklamy pro výrobce střešních oken, ale tenkrát si vybrali fotku, kde jsem byla zády L.“

Fanoušky jistě bude zajímat i něco ze Tvého soukromí. Věnovala jsi se před vstupem do soutěží jiným sportovním odvětvím a jakým?

Monika: „Rodiče mně odmala vedli ke sportu. Aktivně jsem plavala, v zimě jezdila na lyže a v létě hrála tenis. V mých deseti letech rodiče napadlo, že by byl lepší sport, abych se ubránila. Volba padla na karate. U karate jsem pak zůstala dalších osm let. Asi ve čtrnácti jsem se dostala do závodního A družstva a to začala ta pravá dřina. Tréninky byly minimálně třikrát týdně po dvou hodinách, ale to bylo asi jen o Vánocích. Většinou se od podzimu do léta trénovalo šestkrát v týdnu a o prázdninách se ke karate přidal i běh. Navíc jsem chodila na Sportovní gymnázium a tak jsem k tomu všemu měla ještě šest hodin těláku ve škole. Po každém tréninku mě bolely téměř všechny svaly. Kolikrát jsem nemohla vyjít nebo sejít schody, nebo si sednout, jak mě bolely nohy. Ani smích leckdy nepřicházel v úvahu kvůli namoženým břišním svalům.

Věnovala jsem se jak kata (soustava prvků simulující boj s fiktivním nepřítelem), tak kumite (souboj s až moc živou soupeřkou). Samozřejmě jsem za ta léta krom pár medailí schytala i několik monoklů. Párkrát mi tekla krev z nosu, měla jsem nalomené zánártní kůstky a jednou jsem praštila tak silně, až se mi odštípl kousek kloubu na levé ruce. Bohužel v osmnácti se mi začaly objevovat problémy s kolenem, času bylo taky méně kvůli škole a rallye a já stála před rozhodnutím co dál. Nešlo dělat karate jen tak na půl. Každá absence na tréninku byla hned znát a tak jsem skončila.“

Dozvěděl jsem se, že jako studentka sis našla zajímavou brigádu. Mohla bys jí nějak přiblížit ?

Monika: „Hodně pracuji i přes rok a prázdniny jsem chtěla mít volné. Volala mi však kamarádka, zda bych za ní nevzala ochutnávku jednoho českého sektu. Na to jsem ráda kývla, protože nabízet alkohol je příjemné jak pro zákazníky, tak i pro mě :-)“

Jsi známá jako velmi kamarádská osoba se smyslem pro utužování kolektivu. Kdy je v plánu nějaká další akce ?:-)

Monika: „Spíš by ses měl ptát, kdy není na plánu nic :-), to bude jednodušší. V létě se pořád něco děje – grilování, festivaly, koupání… Pokud počasí nepřeje, zajde se do hospůdky. Aneb jak se říká: co doma, tam to znáš…“

To nejlepší nakonec. Mnoho lidí má svoji oblíbenou hračku či maskota, jenž je provází už od dětství. Máš také něco takového?

Monika: „Já mám Šimpíčka, což je plyšová opičí slečna. Dostala jsem ji k narození od prarodičů z Přerova a tak se mnou válčí už nějakých těch třiadvacet let. Ale přece jenom za ty roky se na ní zub času podepsal. Plyš už skoro všechen opadal, je několikrát zašívaná, oči jdou šejdrem. Proto Šimpíčka nemůžu vozit v závoďáku, protože by se rozpadl. Ale čeká na mě doma v posteli a já se Šimpíčkem každý večer usínám.“

Od roku 1982 do roku 1985 byl mechanikem – teda on tvrdil, že umýval okna
Od roku 1985 usedl do horkého sedla spolujezdce

Jezdil se spoustou jezdců

Petr Vlašín
Lumír Galja
Zdeňek Vrátníček
Jiří Michálek a další…

Největší úspěchy

S Lumírem Galjou 2.místo Rallye du Var 2001
S Jiřím Michálkem 2.misto ME Rallye Tatry 1999
2.místo MSR 99 v Rallye ve skupine N4